Místo hluboké historie, piety a mezinárodní úcty
V tichu pražských Bohnic, skrytý za kamennou zdí a obrostlý břečťanem, leží areál bývalého ústavního hřbitova. Právě v měsíci září si připomínáme 117. výročí od jeho slavnostního vysvěcení. Po dlouhá léta se však v médiích, turistických průvodcích i lidovém vyprávění pro toto místo nespravedlivě vžívala senzacechtivá a stigmatizující označení. Tento zkreslený pohled však hrubým způsobem uráží památku tisíců lidí, kteří zde našli místo posledního odpočinku.
Je načase odložit bulvární nálepky, očistit toto pietní místo od nánosů strašidelných historek a podívat se na fakta. Oficiální a jediné správné označení tohoto místa zní Bohnický ústavní hřbitov. Lidé, kteří jsou zde pohřbeni, si zaslouží naši úctu, nikoliv předsudky a honbu za lacinou senzací.
Od prvního pohřbu po nespravedlivé zapomnění
Bohnický ústavní hřbitov se nachází mimo hlavní areál nemocnice, zhruba 700 metrů západně od ústavní farmy. Jeho stavba byla dokončena a areál slavnostně vysvěcen 12. září 1909. Nejednalo se o žádné provizorní pohřebiště – na celkové ploše 2,6 hektaru bylo naplánováno úctyhodných 4 100 hrobových míst. Hned o dva dny později, 14. září 1909, zde byl jako vůbec první pohřben jedenáctiletý ošetřovanec František Janovský.
Pohřebiště pak spolehlivě sloužilo svému účelu více než čtyřicet let. Pohřbívat se zde přestalo až v roce 1951 v souvislosti se zrušením ústavní duchovní správy a kostela tehdejším komunistickým režimem. Od 1. ledna 1963 byl hřbitov předán Pohřební službě hl. m. Prahy. Ta jej však nevyužívala a nechala jej desítky let chátrat a pustnout. To, že minulé zřízení toto pietní místo zanedbalo, však nedává dnešní společnosti právo pokračovat v jeho morální devastaci skrze hanlivá označení.
Kdo v Bohnicích skutečně odpočívá?
Představa, že na hřbitově leží výhradně lidé s duševním onemocněním, je historicky zcela mylná. Bohnický ústav fungoval jako samostatné, soběstačné městečko a hřbitov byl pohřebištěm pro celou tehdejší komunitu. Pod nánosy břečťanu zde vedle sebe odpočívají lidé nejrůznějších a často hrdinských osudů:
- Zaměstnanci ústavu a jejich rodiny: Lékaři, ošetřovatelé, řemeslníci, úředníci a jejich děti, kteří v areálu žili a pracovali.
- Řádové sestry: Obětavé sestry z řádu sv. Karla Boromejského (Boromejky), které v nemocnici vykonávaly těžkou ošetřovatelskou službu a staraly se o nemocné až do svého skonu.
- Pacienti psychiatrie: Lidé, kteří v ústavu pobývali kvůli duševním chorobám. V tehdejší době však psychiatrická péče zahrnovala i pacienty s neurologickými diagnózami či stařeckou demencí. Duševní onemocnění není zločin ani selhání, je to nemoc – tehdy stejně jako dnes.
Památník padlým hrdinům Velké války
Významnou a dnes často opomíjenou kapitolou hřbitova je jeho vojenská historie. Za první světové války v ústavu zemřelo mnoho vojáků rakousko-uherské armády, z nichž mnozí předtím pomáhali bohnický areál stavět.Kromě kaple a márnice byla hlavní dominantou hřbitova obrovská železobetonová mohyla, kterou zdarma vyprojektoval pražský architekt František Thoř a zpracoval pan Scrivante z Troje. Jak uvádí duchovní správce Otakar Hruška v dobové Pamětní knize:
Pomník nesl hrdý latinský nápis: „Corpora dant tumulo, sed patriae vitam“ (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). V popředí byla vyobrazena hlava Krista jako Pána pokoje (Domini pacis). Pomník byl spolu s rozšířeným hřbitovem slavnostně vysvěcen 15. prosince 1917 a byla při tom vykonána předepsaná pobožnost za všechny padlé hrdiny.
Mezinárodní pieta a italská stopa
Bohnický ústavní hřbitov má také silný mezinárodní přesah. V roce 1916 sem bylo před válečnými útrapami evakuováno 48 pacientů z ústavu pro choromyslné na tehdejším rakouském Tridentském území (dnešní Itálie), kteří zde následně zemřeli.16. října 1932 byl za účasti tehdejšího italského velvyslance a pražského arcibiskupa Karla kardinála Kašpara posvěcen jejich samostatný památník. Do zdí u vchodu do hřbitovní kaple byly zasazeny dvě desky z luxusního kararského mramoru s česko-italským nápisem:
„Věčné památce 48 Tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jejichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným, nedostalo se se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti.“
Pod těmito deskami byly symbolicky umístěny měděné skříňky naplněné skutečnou hlínou dovezenou z Tridentského hřbitova.
Od senzací k respektu a nové naději
Bohnický ústavní hřbitov není strašidelnou kulisou ani panoptikem pro lovce záhad. Je to významná kulturní a historická památka s obrovskou rozlohou a hlubokým lidským příběhem. Proměnit toto místo v komerční atrakci znamená pošlapávat památku lékařů, řádových sester, italských civilistů a válečných hrdinů.
Užívejme proto důsledně a hrdě název Bohnický ústavní hřbitov. Je to ten nejmenší, ale zároveň nejdůležitější krok k tomu, abychom tomuto místu vrátili vážnost a lidskou důstojnost, která mu právem náleží.
