Paliativní péče v psychiatrii

Paliativní péče v psychiatrii: „Výzva, která dává smysl“

Paliativní péče není jen o závěru života. Jde tu především o kvalitu života v průběhu vážné nemoci, o respekt k hodnotám pacienta a o podporu jeho blízkých. O tom, jak tento obor rozvíjet v prostředí psychiatrické nemocnice, jaké výzvy přináší a kam směřuje jeho budoucnost v Česku, mluví primář nového oddělení podpůrné a paliativní péče MUDr. Ondřej Kopecký, MHA.

Co vás přivedlo k rozhodnutí přijmout místo primáře nového oddělení podpůrné a paliativní péče?

Byl jsem v takovém životním období, ve kterém jsem se rozhlížel, kudy má vést moje profesní cesta dál po téměř dvaceti letech, které jsem strávil ve Všeobecné fakultní nemocnici. Nejprve jsem působil v prostředí intenzivní péče a následně na Klinice paliativní medicíny.

V tomto období přicházely různé nabídky, a jednou z nich byla i nabídka vedení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Nemocnice dlouhodobě přemýšlela o tom, jak rozvíjet péči o lidi v závěru života. Už v této oblasti měla skupinu profesionálů, kteří se jí chtěli věnovat, využívali mentoring a hledali cestu, jak paliativní péči nabídnout ve specializované podobě.

Pro mě osobně je budování a rozvoj nemocničních týmů velkou součástí profesní identity, takže jsem v tom viděl zajímavý prostor, do kterého jsem chtěl vstoupit.

Dalším impulzem bylo i to, že oblast péče o lidi s psychiatrickým onemocněním je část medicíny, před kterou mnoho zdravotníků cítí respekt a určitou nejistotu. To platí i pro paliativní medicínu, kdy práce s touto skupinou pacientů je často obtížná, zejména pokud jde o plánování a přípravu budoucího scénáře péče. Právě to pro mě bylo výzvou lépe se v této oblasti zorientovat a pomoci ji zpřístupnit i dalším odborníkům.

Vybudovat nový tým je velká výzva, co pro vás bylo nejtěžší?

Tento tým ve své specializované podobě stojí na čtyřech základních profesích: lékař, sestra, psycholog a zdravotně sociální pracovník. K tomu se přirozeně přidávají další profese: kaplan, nutriční terapeut, fyzioterapeut nebo krizový intervent.

Při budování týmu je důležité nejen to, z jakých profesí je složen, ale především kdo tyto profese konkrétně reprezentuje. Jaké mají tito lidé odborné dovednosti, ale také jakou mají otevřenost pracovat s lidmi v pokročilé nemoci, v situacích, kdy často nemáme před sebou „dobrý“ nebo optimistický scénář.

Druhou velkou výzvou je změna kultury. Paliativní tým přináší do nemocnice nové otázky, například jaký prostor má mít pacient při rozhodování o své péči v závěru života. Často jde o témata, která nebyla běžně vyslovována nebo kolem nich panovala nejistota, což souvisí s vnitřním nastavením zdravotníků napříč celou nemocnicí. Práce s tímto nastavením, s pocitem jistoty a bezpečí, je jedním z klíčových pilířů těchto týmů.

Co vás za první měsíce fungování oddělení nejvíce překvapilo a co jste se během této doby naučil?

Přicházel jsem s představou, že nemocnice funguje jako jeden celek. Ve skutečnosti ji ale vnímám spíše jako soubor jednotlivých pracovišť, z nichž každé má svou vlastní kulturu, podobně jako různé kliniky ve velkých nemocnicích. Velmi pozitivně vnímám otevřenost a laskavost vůči pacientům i jejich rodinám. Zároveň mě zaujalo množství nelékařských profesí, které významně přispívají ke kvalitě péče.

To, co se teď učím, je lépe rozumět jejich roli ­ pro jakého pacienta je která profese vhodná, v jaké kapacitě a jak na sebe jednotlivé profese navazují. To je důležité zejména v situacích, kdy pacient přechází mezi pracovišti a tím i mezi různými „kulturami“ péče.

Máte nějakou představu o tom, jak by mělo vaše oddělení vypadat za pět let?

Zatím nemám úplně jasnou představu o horizontu pěti let. V tuto chvíli jsou pro mě důležité zhruba první dva roky, kdy si chceme ujasnit svoji roli v rámci nemocnice.

Chceme si odpovědět na to, čím můžeme být přínosem pro kolegy, pro nemocnici jako celek a především pro pacienty s psychiatrickým onemocněním. Zároveň chceme přispět ke kultuře péče, rozhodování a vnímání lidské důstojnosti. Prakticky to znamená vybudovat stabilní konsiliární tým, který bude k dispozici napříč nemocnicí a bude rozvíjet ambulanci paliativní medicíny pro pacienty i po propuštění.

Do budoucna se otevírají další možnosti, například úvahy o lůžkovém oddělení nebo o širším rozvoji služeb v návaznosti na demografické změny.

Další perspektivou může být i otázka sociálně-zdravotní péče. Jak ji vnímáte?

Jde o oblast, která se nově objevila i v legislativě, a zatím se hledá, jak ji uchopit. Vzhledem k tomu, kolik bude přibývat pacientů s demencí, psychiatrickým onemocněním a současně i interními nemocemi, je to velmi aktuální téma.

Současně víme, že bude potřeba výrazně posílit kapacity domácí hospicové péče. Nabízí se také otázka, zda by nemocniční paliativní týmy nemohly být více propojeny s mobilními hospici nebo poskytovat konzultační podporu domovům pro seniory.

Dlouhodobá vize je tedy otevřená. Teď je ale klíčové vybudovat dobře fungující tým.

Dlouhodobě se podílíte na rozvoji paliativních týmů. Kde je dnes Česko?

Před patnácti lety u nás žádné nemocniční týmy tohoto charakteru neexistovaly. Panovala nejistota, k čemu by měly sloužit, protože nemocnice už mají lékaře, sestry, psychology i sociální pracovníky. Postupně se ale díky odborným datům i pilotním projektům ukázalo, že specializovaný paliativní tým má velký přínos. Zvyšuje kvalitu života pacientů, aniž by zkracoval jejich život.

Zároveň ovlivňuje průběh léčby, snižuje počet hospitalizací, výjezdů záchranné služby a využívání intenzivní péče; naopak zvyšuje využití domácích služeb. A současně snižuje náklady systému.

Dnes máme v Česku téměř 60 těchto týmů.

V čem vidíte rozdíl mezi nemocnicí s paliativním týmem a nemocnicí bez něj?

Takto specializovaný tým je přínosem zejména v komplexních a náročných situacích, například při rozhodování o přiměřenosti péče nebo při konfliktech mezi pacientem, rodinou a zdravotníky.

Zároveň poskytuje podporu zdravotníkům, pomáhá jim zvládat nejistotu a náročné situace. Často tak přispívá i ke změně kultury péče.

Proč se podle vás lidé slova „paliativní“ stále bojí?

Termín je často synonymem pro umírání a smrt, a přitom jeho původní význam souvisí s ochranou, komplexní péčí a laskavostí.
Dnes paliativní péče vstupuje do života pacientů mnohem dříve, už v okamžiku závažné diagnózy. Reaguje na potřeby, které nejsou jen somatické, ale také psychické, sociální a spirituální. Zajímavé je, že i zdravotníci někdy používají tento výraz jako náhradu za slova smrt a umírání, která se jim říkají hůř.

Co znamená časná paliativní péče?

Tradičně byla tato péče spojována s obdobím, kdy se ukončuje léčba. Dnes víme, že má smysl ji zapojovat mnohem dříve a kombinovat ji s léčbou. Výzkumy ukazují, že tento přístup zlepšuje kvalitu života a někdy i prodlužuje přežití. Platí to nejen pro onkologii, ale i pro další chronická onemocnění.

Proč jsou důležitá etická a spirituální témata v paliativní medicíně?

Spiritualita je součástí každého člověka. Nejde jen o náboženství, ale o hodnoty a smysl života, což zásadně ovlivňuje rozhodování pacientů. Proto je důležité je znát a pracovat s nimi. Etika pak pomáhá hledat, co je pro konkrétního pacienta dobré. Neexistuje jedno univerzální řešení; hledáme spíše to, co je eticky přijatelné a odpovídá hodnotám daného člověka.

S jakými otázkami se na vás pacienti obracejí nejčastěji?

Často chtějí porozumět své situaci, co se děje a co mohou očekávat. Ptají se také, jak mohou žít svou roli, být partnerem, rodičem, profesně aktivním člověkem i v nemoci. Velmi častá je obava, aby nebyli na obtíž svým blízkým. A samozřejmě řeší i fyzické utrpení jako bolest, dušnost a dostupnost péče.

Učí se zdravotníci mluvit o tématech, jakými jsou naděje nebo smrt?

Řekl bych, že většina zdravotníků se to zatím neučí. Přitom právě tato témata jsou dnes velmi důležitá. Prvním krokem je uvědomění si jejich významu i ve vlastním životě. A následně je potřeba tyto dovednosti cíleně rozvíjet prostřednictvím vzdělávání, kurzů nebo sdílení v týmech.

Může být paliativní medicína pro psychiatrii přínosem?

To je otázka, na kterou si možná odpovíme až za několik let. Určitě se ale otevírají důležitá témata, například autonomie pacientů, rozhodování o přiměřenosti péče nebo hledání toho, co je pro pacienta dobré. Věřím, že propojení těchto oborů může být do budoucna velmi přínosné.

Jakub Herzán
vedoucí oddělení peer aktivit