Záchranná síť, ne vězení. Zamyšlení nad nedobrovolnou hospitalizací.
Když se debata o nedobrovolných hospitalizacích na psychiatrii dostane do veřejného prostoru, jak se čas od času stává, vynoří se spolu s ní silné a často i bolestivé příběhy, které odrážejí různé aspekty tohoto složitého a citlivého tématu. Pro mnoho lidí je to zkušenost spojená s hlubokým zásahem do osobní svobody a pocitem bezmoci. Zdravotníci – lékaři, sestry i sanitáři – by tedy emoce provázející takové zážitky neměli zlehčovat. Zároveň ale nesou obrovskou odpovědnost za situace, kdy v minutách rozhodují, zda někomu zachrání život, nebo ho naopak vystaví riziku, kterému už sám nedokáže čelit.
Psychiatrie jako obor medicíny v mnoha ohledech vyniká svou jedinečností. Když se na chirurgické pohotovosti objeví pacient s podezřením na zlomenou nohu, má lékař zpravidla k dispozici rentgen, který mu jasně pomůže prokázat, zda se skutečně jedná o zlomeninu či nikoli. Avšak v psychiatrii neexistuje žádný „objektivní test“ nebo „rentgen duše“, který by mohl během několika minut jasně prokázat, zda člověk trpí tou či onou duševní nemocí a zda v důsledku toho může představovat nebezpečí pro sebe či pro ostatní. Rozhodovací proces v psychiatrii namísto toho zahrnuje konverzaci, pozorování a schopnost vnímat souvislosti někdy velmi jemné a na první pohled neviditelné.
Když nastanou opravdu kritické situace, má velkou váhu i to, co se o člověku dozví lékař od jeho blízkých, od záchranářů nebo od policie. Není to „přepisování“ příběhu pacienta na základě svědectví jiných, ale doplnění mozaiky tam, kde pacient sám svou situaci adekvátně nevnímá, popírá existenci hrozícího rizika nebo není schopen sdělit podstatné informace. V psychotickém nebo hluboce depresivním stavu může totiž být rozpor mezi tím, co člověk říká, a tím, jaké nebezpečí z jeho jednání skutečně plyne. Zdravotnický personál se tak nachází v těžké pozici: na jedné straně vyvažuje důstojnost a svobodu pacienta, na druhé straně má povinnost chránit zdraví jak této osoby, tak i lidí kolem ní. Z tohoto důvodu nelze nedobrovolnou hospitalizaci považovat za jednoduché nebo běžné řešení. Spíše funguje jako záchranná síť pro ty nejzávažnější případy, kde se protínají tři klíčové prvky: duševní nemoc (1.), která aktuálně představuje bezprostřední a vážné ohrožení pro sebe nebo pro ostatní (2.), a současně není možné bezpečně zvládnout tuto hrozbu méně omezujícími formami péče (3.), jako jsou ambulantní léčba, krizová intervence nebo podpora od rodiny. V těchto kritických okamžicích zdravotníci nejsou postaveni před volbu mezi „dobrem“ a „zlem“, ale volí mezi
„Pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže: (…) b) bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy, touto poruchou trpí, nebo je pod vlivem návykové látky, pokud tuto hrozbu nelze odvrátit jinak (…)“ (§ 38 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách).“
dvěma špatnými alternativami buď dočasným zbavením svobody, nebo potenciálně katastrofálními následky, které již nelze napravit.
Ideálem současné psychiatrie je samozřejmě co nejvíce omezit případy nedobrovolných hospitalizací. To znamená posílení komunitních služeb, zřízení mobilních týmů, rozvoj krizových center a zajištění dostupné ambulantní péče, aby bylo možné předcházet problémům dříve, než se vyvinou do stavu, kdy je jedinou bezpečnou volbou hospitalizace. To také zahrnuje investice do vzdělávání lékařů a sester v oblastech komunikace a deeskalace, aby bylo co nejvíce krizových situací možné zvládnout bez nutnosti sahat k omezujícím opatřením.
Nicméně, i v nejlépe fungujících systémech budou existovat chvíle, kdy se stane nedobrovolná hospitalizace nezbytným vyústěním situace. Někdy je to jediná možnost, která může osobu udržet v bezpečí, poskytnout jí prostor k stabilizaci jejího stavu, kde může probíhat léčba a kde se poté může co nejdříve znovu ujmout kontroly nad svými vlastními rozhodnutími. V těchto krizových okamžicích hrají zdravotníci dvě role: poskytují prostor a prostředky pro úzdravu pacienta a zároveň omezují jeho svobodu v nezbytné míře pro jeho ochranu, popřípadě ochranu jeho okolí nebo veřejnosti.
Klíčovým prvkem péče je způsob, jakým se s pacientem komunikuje. I když je přijat bez svého souhlasu, má stále právo vědět, co se děje, proč se to děje, jaká jsou jeho práva a jaký je plán dalšího postupu. Pokud se objeví mezery v komunikaci, pacient může vnímat hospitalizaci jako trest nebo ponížení. Naopak, pokud zdravotníci najdou způsob, jak zůstat respektující i v krizi, může pacient tuto velmi traumatickou zkušenost vnímat jako něco, co mu zachránilo život.
Když se na veřejných fórech otevře téma nedobrovolných hospitalizací, je důležité, aby debata nezůstávala na úrovni jednoduchých a povrchních hesel. Tato problematika není nikdy černobílá; ve skutečnosti má každý jednotlivý případ svůj vlastní příběh, svůj kontext, úroveň rizika a možné časové rámce pro poskytnutí včasné pomoci. Zdravotníci nejsou dokonalí a systém má své nedostatky, avšak většina lékařů a sester se do takových situací dostává s plným vědomím, že volí mezi nejzákladnějšími hodnotami lidským životem a důstojností. A právě proto si tato debata zaslouží klidné, věcné zhodnocení, které zahrnuje pochopení perspektiv všech zúčastněných a respekt k různým stranám tohoto složitého problému.
Mgr. Jan Hudáč – právní oddělení
