Ústavní hřbitov, který se nachází mimo areál nemocnice asi 700 metrů západně od farmy, byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909 a jako první byl na něm pohřbený 14.9.1909 jedenáctiletý ošetřovanec František Janovský. Pohřbívat se zde přestalo spolu se zrušením ústavní duchovní správy a kostela v roce 1951, hřbitov pak byl od 1.1.1963 předán Pohřební službě hl.m. Prahy, která jej nevyužívala a nechala zpustnout.
Kromě kaple a márnice byla dominantou hřbitova mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, zesnulým v průběhu hospitalizace v ústavu pro choromyslné v Bohnicích, který mnozí z nich pomáhali stavět. Připomeňme si, co o tom napsal Otakar Hruška v Pamětní knize duchovní správy Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích:
„Dne 13. ledna 1917 dle nařízení odevzdány k účelům válečným zvony, a mezi nimi i zvon ze hřbitovní kaple ústavní v průměru 38 cm, a ve váze 30 kg. Duchovní správce sám ohledně zvonu žádného podání neučinil, a kdyby byl věděl, že bude udán také tento zvon ze hřbitova ústavního, byl by sám u c. k. vojenského velitelství vymohl, aby zvon zůstal vzhledem k tomu, že pro c. k. vojíny v ústavu zemřelé, bylo na hřbitově ústavním dle přání c. k. polního vrchního kuráta Voneše vyhlédnuto zvláštní prostranné místo pro jejich hroby a ústav sám, připojiv se v čele k dobrodincům, dal uprostřed tohoto místa postaviti obrovský pomník s nápisem: Corpora dant tumulo, sed patriae vitam (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). Nahoře v popředí jest hlava Kristova jako Domini pacis, a po straně jsou písmena Alfa a Omega. Návrh na pomník zdarma vyhotovil pan architekt František Thoř z Prahy. A železobetonový pomník sám zdarma zpracoval pan Scrivante z Troje. Ústav pak dodal potřebný materiál. Pomník měl býti vojensky vysvěcen v říjnu minulého roku, ale svěcení oddáleno až na konec května 1917. Vzhledem k stále vzrůstajícímu počtu úmrtí bylo nutno zakročiti u zemské správní komise o bezodkladné rozšíření ústavního hřbitova. Přes všechno namáhání duchovního správce vlekla se stavba zděného a dřevěného plotu při známé váhavosti vrchního inženýra Dvořáka krokem hlemýždím, až konečně v prosinci, a sice dne 15.12.1917, vysvěcen byl ústavní hřbitov vikářem Antonínem Brožem, farářem v Podolí, zároveň byl vysvěcen pomník pro vojíny v ústavu zemřelé a vykonána předepsaná pobožnost za všechny padlé naše hrdiny.“ (konec citace).
Jiný památník Italům, kteří byli v roce 1916 evakuováni do Bohnic z ústavu pro choromyslné na Tridentském území, byl posvěcen 16. října 1932 arcibiskupem pražským Karlem kardinálem Kašparem za přítomnosti italského velvyslance. Jednalo se o dvě desky z Kararského mramoru zasazených do zdí u vchodu do hřbitovní kaple s nápisem v italštině a češtině: „Věčné památce 48 Tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jejichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným, nedostalo se se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti.“ Pod nimi byly umístěny měděné skříňky s hlínou z Tridentského hřbitova.
O částečné úpravy a občasné zpřístupnění ústavního hřbitova usiluje bohnický patriot pan Jiří Vítek. Nejvýznamnějším počinem v novodobé historii ústavního hřbitova bylo slavnostní requiem, které za oběti první světové války u příležitostí stého výročí od jejího vypuknutí, sloužil 1.11.2014 před pozůstatky hřbitovní kaple pater Jan Kofroň (viz. Fotogalérie – archív Jaromíra Odrobiňáka).
Zdroje:
Otakar Hruška – Pamětní kniha duchovní správy Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích (archív PNB).
Josef Tichý – Historie Bohnické psychiatrie (Galén 2006).
Text: Jaromír Odrobiňák
